Můžeš hrát ve svým životě hlavní roli nebo bejt jen divák v hledišti. První sólista, co rozdává úsměvy, i když uvnitř seš na cáry a každej večer ze svý hlavy chlastem vyháníš nezvaný hosty, abys to po letech všechno hodil za hlavu. Udělat za vším tlustou čáru někdy dost bolí. Hlavně ego dostane pořádnou nakládačku, ale ani potom nesmíš hodit ručník do ringu! Musíš se tomu postavit a neposrat se… Nechceš přece prosedět půlku svýho života na gauči a příštích třicet let čumět na „Prostřeno“, kdy pomyslným vrcholem týhle nudy bude nedělní knedlo-vepřo-zelo, který ti ukuchtila tvá peroxidová bohyně.
Naštěstí v životě funguje jedno velmi jednoduchý pravidlo… Každej konec je vždycky začátkem něčeho novýho, kdy se můžeš nadechnout, odhodit svý strachy a pochybnosti a vrhnout se rovnejma nohama do toho, co miluješ. A je sakra jedno, jestli to má bejt rodina, muzika, práce, umění, motorky nebo třídenní kalby. Najdeš sám sebe a o tom to celý je.
„Pak vezmu kytaru, nasadim masku a propadnu tomu nádhernýmu metalovýmu peklu, kde štěstí z vyprodaných hal střídá studenej pot kocovin, kde únava a starosti jdou ruku v ruce s hrdostí a velkým zadostiučiněním, že jsem to tenkrát nevzdal. Je to jak arašídová křupka. Hodíš jednu do pusy a pak toho potřebuješ sežrat paletu, pořád na sobě makat, furt ject plnej!“ „V masce jsem Dymo, ale uvnitř jsem Jirka. Manžel, táta dvou synů, manager, designer, kamarád a duchovní otec „DYMYTRY“ a „Die strong & Happy“.
Párkrát se vyspíš, hodíš s kytarou na jevišti pár hvězd a je ti osmdesát, tak pojďme žít tak, ať je na co vzpomínat.“ Die strong & Happy! Dymo 😉
